Kontakt
31. srpna 2008 v 18:59
|
Kontakty
Zdravím, pokud máte nějaké náměty, připomínky či poznámky, můžete psát na email: kocky.blog@seznam.cz
Informace
31. srpna 2008 v 18:57
|
Informace
Ahoj, na dalších příbězích už se pracuje, máte se na co těšit, nejdříve by se mohly objevit v prosinci až lednu -chce to čas.
Díky!
Jak jeli stanovat - část 3 - ODJEZD
8. června 2008 v 21:04 | Nati
|
Příběhy o Samovi, Mery, Adélce a Adamovi
A už to bylo tu - odjezd. Všichni vstávali brzy ráno, aby si stačili zabalit všechny věci. Mary, Sam i Adélka se činili, až na Adama. Ten se povaloval v posteli ve stanu a vůbec se mu nechtělo vstávat. Když k něm,u Sam přišel, řekl mu: "Ach jo, to už fakt musim? Ještě pět minut..." "Nééé," zakřičel Sam, "musíme balit!" . A tak vstali všichni. Když měli zabaleno, nasedli na kola a odjeli na vlak. Samovi docela trvalo, než se vypravil a tak byl až do vlakového nádraží pozadu. "Sama, dělej! Jsi poslední!" . A tak Samík musel přidat. Už byli na nádraží a Sama přepadl hlad. "Ach, já bych si dal myší lupínky." "Ale Same, už budeme ve vlaku." Když byli ve vlaku, sedli si do kupé vedle kterého bylo jedno místo volné. "Hej!!! Houu!! Pojďme zpívat, tančit a veselit se!" zakřičel Adam a v kupé se to brzy nedalo vydržet! Mary a Adélka se opravdu rozčílily a přesedly si do vedlejšího kupé. "To nejde vydržet," zakřičela Mary, "je to tu jak na Techno!" "Máš pravdu Mary. Je to opravdu hrozné." A tak seděli a snažily se ten hrozný rámus zapovídat. Zatím se Sam a Adam bezvadně bavili. "Jupí, konečně sami!" "Ale Adame, mě už to trochu rozčiluje. Bolí mě uši, vypni to, prosím, přestaň!" "Né, tak jdi, když se ti to nelíbí!!!" . A tak se Sam sebral a šel za Mary a Adélkou. Ty seděli a povídali si, když uviděly Sama. "Ahoj holky. Já... No... Nedalo se to tam vydržet. Adam se dočista zbláznil!". "No měli bychom mu něco říct. Už se chová podivně dóóst dlouho.". "Jo. To jo. On, no, tu jeho zálibu k hlasitý hudbě nějak přehání." A tak tedy šli. "Hele, ty ADÁMÉ," volali Mary, Sam a Adélka "měl bys to trochu ztišit!" "A to jako proč? Pokod vím, tak jste vedle." řekl Adam po vypnutí hudby. "No, víš ono to je tak hlasité že to tam je šlyšet docela dost..." řekla Adélka a Sam se přidal: "No, no, no, nó, to je ale fakt. Jo, a mimochodem, něco mi dlužíš," řekl Sam "Zapomněl jsi snad, že jsme si něco před dvěma týdny řekli?" Adam se zamyslel: "Nó, no jo vlastně, to jak jsi mi půjčil tu stovku a nechtěl ji zpátky a já ti slíbil že ti splím...splním co budeš chtít. Ach jo." no a tak byl tedy Adam přímo donucen, tu hudbu vypnout. Zanedlouho přišla konečná a tak všichni vystoupili a stopli si taxík. "Úf, už jsem si myslela že se s tím budeme tahat až do klubovny" řekla Mary. "To já taky, řekla Adéla." a tak naložili věci do taxíku a už vyjeli do své klubovny. Když tam dorazili a kufry vyložili, všechno to natahali do pokojů a nechali to tam ležet. Bylo kolem devíti hodin večer. Když se umyli, Sam už v pyžamku prohlásil: "No,ale řeknu vám, že to bylo něco zajímavého - tedy, myslím to stanování." "Jo to bylo." řekla Adélka a všichni už si sladce užívali své postýlky.
Jak jeli stanovat - část 2 - PODIVNÁ KOČKA
6. června 2008 v 15:58 | Nati
|
Příběhy o Samovi, Mery, Adélce a Adamovi
Druhý den se Sam probudil jako první. Vstal a vydal se do lesa. Šel a najednou potkal nějakou kočku. Přišel k ní a ona najednou: "Jau, och, to bolí! Ich, ach, nepomoh bys mi? Švarný kocourku?" . Sam se otočil a povídá: "No, tak jo. Ukaž, já tě domů donesu..." "Tak jo, už mi to moc nebolí..." . A tak šli do tábora, když už bylo pravé poledne. Když přišli, bylo na Samovi vidět, že ho ta nafoukaná opatrná dívka úplně okouzlila. Když Mary, Adélka a Adam pozvedli hlavy, uviděli kočku s výrazem: "Já vám to tu přerovnám..." . A opravdu. Sam, okouzlený její krásou, řekl: "No, jestli nemáš kde spát, můžeš tu klidně zůstat. Mám s sebou ještě jeden stan. Co ty na to?" "No, když to říkáš ty, miláčku, budu nad tím přemýšlet..." . Od této chvíle měli vše vzhůru nohama. Sama zajímala čím dál tím víc. "Jak se jmenuješ? Já jsem Sam." "Já Gloria - přátelé mi říkají Glori." . Meri došlo, že nebude moc milá. Připadala jí nafoukaná. Glori si vymýšlela různé věci a dopadlo to následovně - celý den Glorii česali vlasy, brousili a barvili drápky, pudrovali kožíšek, česali kožíšek a vařili jí různá, vybraná jídla. Večer vůbec nemohli usnout. Slečnu Glorii pořád něco tlačilo, štípalo či kousalo. Když během jedné hodiny ranní všichni usnuli, zdálo se jim určitě o tom, jak budou zítra odjíždět a už se těšili!
Jak jeli stanovat - část 1 - PRVNÍ DEN
5. června 2008 v 18:32 | Nati
|
Příběhy o Samovi, Mery, Adélce a Adamovi
Jednoho letní rána, navrhla Mary ostatním z jejich klubu: "Hele, co kdybychom jeli stanovat? Venku je hezky, zítra - v pátek bychom odjeli a v pondělí dopoledne bychom se vrátili." . Adélce to přišlo, jako bezva nápad a Adamovi také tak. Jen Sam byl, no tak trochu proti. Nakonec ale řekl, že to není úplně špatné a tak druhý den po obědě vyrazili na kolech do kočičí vesnice, jménem Mňaučíčkov. Tam si našli vhodné místo v lese a hned museli udělat oběd. "Já skočím ulovit nějaké ryby.", nabídl se Sam a Mery hned: "Já dojdu pro myši!". Adélka ale namítla, že by šla na myši ona: "Já tam skočím, vy dva zatím připravte plotýnklu a oheň.". A tak se vydali na lovy a k vaření. Po obědě si vyjeli po okolí. Najednou ale Sam spadl z kola a co se nestalo! "Jaůůůůůů! To bóóólí! Pomóóóc!" "Same, nekřič, já podám lékárničku!" zavolala Adélka, podala Adamovi lékárničku a ten Sama ošetřil. "Půjdeme domů, vemte si kola a vezte si je. Adame, já ti povezu kolo a ty pomůžeš Samovi." "Tak fajn." . A tak se vydali na večeři domů, do stanů. Večer všichni unavení upadli do přikrývek a v okamžiku usnuli.
Koťata z Mňoukalova
11. listopadu 2006 v 12:31
|
Úvodní příběhy
V králosvství
Město Mňoukalov mělo dobrou pověst. Královna Anna IV. a paní učitelka Zelenoočka, byly dobrými přítelkyněmi. Bydlely ve velkém paláci kde byla škola. V přízemí byla tělocvična, jídelna a společenská místnost. V prvním patře byly třídy od 1. do 9. ročníku. Ve třetím patře byly pokoje pro1. a 9. ročník. Na obou koncích chodeb v každém patře bylo WC a koupelna. Ve sklepě byly zásoby jídla na všechny časy. Ve čtvrtém patře byly pokoje pro dospělé. Pro královnu byl pokoj 1. ,pro učitelku Zelenoočku a jejího manžela Zrzundu byl pokoj číslo 2, pro ostatní kuchařku, chůvu a uklízečku Máňu byly pokoje číslo 3, 4 a 5. Ale hlavní,byla parta kočiček a kocourků. Maxe, Věru, Franty, Valentýny, Mery, Sama, Adélky, Adama, Josefíny a Evelíny. Hlavní z party byla Mery. Vždy dobře poradila a uměla vymýšlet bezva vtipy.
Jak Mary hledala knížku
Jednou ráno se Mery probudila a protože byla sobota, začla si číst. To dělala každé ráno. Jenže nemohla najít svou oblíbenou knížku. "Kam jsem jí jen dala?" A hledala. Hledala 2 hodiny
a pak řekla:"Už mě to nebaví. Přestanu hledat a půjdu ven na zahradu. Může tam být Adélka a Max. "Na zahradě byla jen Adélka. Max, známý ospalec, byl ještě v posteli. "Ádo, Adélko!" Volala Mery. "Co se stalo?" Zeptala se Adélka. "Nemohu najít svou knížku! Hledala jsem všude. V pokoji, v obývacím pokoji... Ale nikde nebyla." Řekla smutně Mery. Adélka se zamyslela a pak řekla: "Pod postelí jsi také hledala? Tam jsis ji naposledy dávala, když ji Max měl hledat. Pamatuješ?" Připomněla Adélka. "No jasně! Adélko tys na to přišla!" Zajásala Mery a běžela do svého pokoje. "Už ji vidím." řekla Adélka. "Je ale moc vzadu. Víš co? Tady máš vařečku a tu knížku vyšťourej." Mery chvilku sahala vařečkou pod postel a pak radostně zvolala: "Mám ji, mám! Konečně ji mám!" A tak se Merčina knížka našla a všichni byly zas v klidu.
a pak řekla:"Už mě to nebaví. Přestanu hledat a půjdu ven na zahradu. Může tam být Adélka a Max. "Na zahradě byla jen Adélka. Max, známý ospalec, byl ještě v posteli. "Ádo, Adélko!" Volala Mery. "Co se stalo?" Zeptala se Adélka. "Nemohu najít svou knížku! Hledala jsem všude. V pokoji, v obývacím pokoji... Ale nikde nebyla." Řekla smutně Mery. Adélka se zamyslela a pak řekla: "Pod postelí jsi také hledala? Tam jsis ji naposledy dávala, když ji Max měl hledat. Pamatuješ?" Připomněla Adélka. "No jasně! Adélko tys na to přišla!" Zajásala Mery a běžela do svého pokoje. "Už ji vidím." řekla Adélka. "Je ale moc vzadu. Víš co? Tady máš vařečku a tu knížku vyšťourej." Mery chvilku sahala vařečkou pod postel a pak radostně zvolala: "Mám ji, mám! Konečně ji mám!" A tak se Merčina knížka našla a všichni byly zas v klidu.
Jak se max učil plavat
Max byl velice šikovný. Jediná malá věc, ale pro Maxe těžká bylo plavání. Všichni z 5.A plavat uměli. Jednou, když byl krásný letní den, šly Věra a Valentýna plavat na koupaliště Bobříkov. Bavili se ve vodě a v tu chvíli přišel Max. "Maxi, pojď se cákat do vody! Bude to zábava." Zvolala Věrka. Max na ni vypláznul jazyk a otočil se. "Já plavat nepůjdu, ani kdyby mě do toho nutilo třeba 124 dospělých kocourů!" Max se otočil a už nemluvil. "No když nechceš, nemusíš. Ale vzpomeň si na mě, až si budeš myslet pravý opak." Řekla Valentýna, vzala do packy míč a hrála si dál s Věrou. Večer, když už byl Max v posteli, přišla Valentýna na dokonalý plán. "Zítra půjdem k Maxovi a s Věrou budeme pořád mluvit o plaveckých závodech. Snad to zabere." A hned ráno šly k Maxovi. Max otevřel a hned, jak uslyšel o plaveckých závodech řekl: "Co že?! Plavecké závody? Tak to musím jít trénovat!" Řekl Max. Ale Valentýna mu na to řekla: "Tak že se jdeš učit plavat?" "No jasně!" Řekl Max. Šli ke koupališti. Max se potopil do vody. A od té doby trénování, trénoval pořád. Závody se pomalu blížily, a tak Max trénoval více. Ale co to? Po těch dnech trénování se Max konečně naučil plavat! Na závodech byl jako první a od té doby, už věděl, že všechno jde, když se chce!
Hlídání Didinky
Didinka, jako každé kotě byla velice hravá. Když její rodiče museli na 1.den odjet do Brna, poprosili Maxe, aby jim Didinku pohlídali. Max se nad tím zamislel. Po chvíli uvažování Max přece jen souhlasil. Když Didinčiny rodiče odjeli, Max se pustil do práce. "Tak ty jsi Didinka. Pěkné jméno." Chválil Max. Jenže Didince se to moc nelíbilo. "Ťakle me nebudes žlobit!" Odporovala Didinka. Max si pomyslel že by bylo lepší, říct Věře, aby mu pomohla. "Vždyť Věrka umí pohlídat kotě omnoho lépe než já!" A šel za Věrou. "Věro,Věro! Nepomohla bys mi pohlídat Didinku? Její rodiče jsou v Brně a tak mě poprosili, abych Didinku pohlídal." Věra souhlasila. Didinka si hrála a Max s Věrou si dělali úkoly. Ale najednou malou Didinku něco napadlo: "Čo kdybych še podívala ťam, jak jšou ty děti." A rozběhla se pryč od Maxe a Věry. Chvíli si hrála, ale pak jí to přestalo bavit a řekla: "Už me to nebaví. Půjďu k Věle a Maxovi." Max a Věra ale úkoly už udělali a tak se vydali Didinku hledat. Hledali, ale nenašli. Max už se cítil hrozně a prohlásil: "Věro, co mám jen dělat! Vždyť jsem slíbil, že Didinku pohlídám a přece nemůžu lhát!" Věře bylo Maxe líto, ale pomoci mu nemohla. "Maxi, Didinka se určitě najde." Malá Didinka se zatím šla podívat na to místo, kde by měli být Max a Věra. Však ti ale byli na druhé straně. Didinka hledala a hledala, ale nenašla. Smutně si sedla na místo, kde Max s Věrou seděli, když si šla hrát. Seděla pod stromem a přemýšlela. Max s Věrou se vrátili ke stromu, ale malé Didinky si nevšimli. Sedli si na druhou stranu stromu a čekali. Malá Didinka se sebrala ze svého místa a šla si pohodlně přesednout. Ale co to viděla? S radostí zvolala: "Maxi, Vělo! Ťo jšem já, Didinka! Šla jšem še podívat na hřiště za dětmi!" Max radostí vyskočil a zvolal: "Ty malá zlobivá Didinko, to už nám dělat nesmíš!" Didinka na to řekla: "Já už ťo dělat nebuďu, buďu hodná." A všichni se měli po celý den dobře.